MODLITBA.

Den mého života snad za chvíli

jak globus zlomený se nachýlí

a s nocí, lunou, sluncem, nebesy

po srázné ploše sjede za lesy.

Jak rád bych, nežli zapadne

daleko do prohlubně záhadné,

zachytil slabou rukou jeho zář a jas,

radostné země, jara úsměv v nás,

i krve hlas a panství pudů bezvládné,

křik bolesti, smích sladké úlevy,

tušení božství všemi za zjevy

a Jeho stopy zlaté, ztracené

kdes na té zemi zakrvácené.

Ty Věkověčný, Neznámý,

jenž v blescích kráčíš před námi

a přece vždy jsi ukryt v daleku.

Jenž němý, němý jsi a od věků

promlouváš k užaslému člověku.

Dals’ mně, plachému svému dítěti,

v zaťaté, slabé hrsti držeti

ohnivé jiskry svého nadšení.

Ó, dej, bych moh’ je v pláň svou zaseti,

než zhasnou, na popel se promění,

než ruka zuhelní a zčerná mi.