MODLITBA

Osude, slituj se nad básníkem a jeho milou.

Vždyť oba věří v tvou revoluci krutou a přespanilou.

Jenže jsou oba křehcí lidé a krásy světa chtiví,

nemají zkrátka nadání pro asketické divy.

A také jim žaludek selže často, když o politiku běží;

štěpy jim kvetou v zahradě, když na horách sněží.

Ti lidé tedy prosí tě o velké slitování,

abys jim dovolil potoulat se po široširé své dlani.

Abys je poslal expresem na východ nebo západ,

kde maloměšťáctví svlékli by a dostali krásný nápad.

Abys je poslal do přístavu námořnického vření

a na břehy, kde zelené vlny bělavé zuby cení.

Abys je na koráb posadil mezi nebem a vodou,

kde zaplesati mohli by pospolu nad pohodou.

Abys jim zbrunátněti dal na slunci horkých krajů

a poodhalil jim závoje s tropických zemí a tajů...

Slituj se, – pomni, osude, že spatří-li ty krásy,

vřelejších končin nevšednost, barvy, tvary, hlasy,

uvidí také na jejich bujném a spanilém těle

strašlivé stopy pařátů bílého nepřítele,

hluboké rány, jež chamtivost a vzpupnost zasazují

nejsladším koutům země... Tu uzříš, kterak plují

z dalekých cest ti lidé, jež pudila touha a láska,

a kteří žíznili po světě, že byli jen chudá cháska,

o, kterak plují k domovu s velikým pokladem v duši

a k svodům starého světa ještě více jsou hluší.

A ti, jež do světa hnalo kouzelné, milostné snění,

v tvé revoluci, osude, umřou snad na dláždění.