MODLITBA.

Věčnost spí pod vrcholy, na nichž ovoce zraje,

živeno sluncem a lunou, dešti mlhavými,

vítr je sráží s kraje, tiše je zahrabávaje,

žloutnou listy a nikdo neví a neví a neví,

přijdou-li mrazivá rána s tragediemi svými,

jež tak rdousí, tak jistě cítí s neživými,

sborem již zpívajíce pohřební, pozdní zpěvy...

Ale přece to zbylé bude jen ovoce vzácné

v nedotknutelné síle,

vzdorující a milostí v závětří kdesi zbylé:

proto se modlím vroucně, nechť milost božského zrání

plody mé zbývající v duši mé hýčká a chrání...

Zrání, mou šlechtící krev až k vrcholu mého rodu,

opanovavší vášně vznešeným podzimním chladem,

zvolna sestupující,

podávající mi z hořkých zkušeností plodů

nápoj sladký a k životu posilující,

všecky zažité rozkoše vykoupené kdys žalem,

ve vráskách kolem víček i v čele, ještě mladém,

najdiž v mé duši svůj domov a buď mým soudcem a králem!...

Přibliž mé dílo věčnu, příznivé srdci a duchu,

abych, prostředník hodný velké tvojí moci,

k slávě a velkosti lidské nebyl menším své touhy,

která mne vede a buduje, tesá věk celý dlouhý

silami zrozenými z tajemných sil a vzruchů

nesčetných dnů a nesčetných, nekonečných nocí...

Žhavý kov z dílny ducha pohruž v svou tajemnou hloubi,

a jak meč z ocele zkutý, ztužený koupelí vody,

stane se zbraní sečnou,

se silou zítřků se snoubí,

dědictvím předán a opět děděn silnými rody

obranou jejich je stálou, neomylnou a věčnou,

proměň mou práci v zbraň duší v jejím vrcholném rostu,

plameny zažehující, křísící mrtvé k žití,

poklady zmnožující,

tisíc naklaď jí mostů,

křižovatek a drah, jež v nezměrné dálky se řítí

za illusemi a láskami většího, krásnějšího

a slavnějšího bytí...