Modlitba

Ty, který postavil’s mne v pochybností moře

a hlavu k nebesům mi silnou rukou zdvih’ –

dnes zastav se a shlédni na mé hoře

a tváře skryj do dlaní laskavých...

Jsem z dětí Tvých, jsem štípí Tvého díla,

uprostřed věčna pouhou vlnou z vln –

v mém srdci láska spí a v ramenou spí síla,

a přec jsem bolesti a nejistoty pln...

Mrazivý pocit zcizení mne mučí

a nutí hnát se z davu proti ostří skal –

a přec tak rád bych padl bratru do náručí

a vděčným štkáním vlhce zajásal...

Po množství bratrském tak nikdo nezatoužil...

Jsem jako pták, jenž vzlétl z rodných hor

a marně nad nimi až do zšeření kroužil,

by posléz dlouhým tahem zapad’ za obzor...

Tak lačný jsem, a chleba pro mne není –

tak žíznivý, a není krůpěje...

Svou touhou štván, jdu – neznám zastavení –

před sebou poušt – za sebou šlépěje...

A cítím stále, že jsem jenom jeden,

však nerozumím smyslu temnému...

Dej vzejít hvězdě, kterou bych byl sveden

k novému Betlému...

Ztiš ve mně svár a zažhni zřítelnice

plamenem pokorného vzrušení,

svol, abych vyhořel, jak ztravuje se svíce –

nebo jsem blud, jsem tápání, jsem tušení...