MODLITBA.

V svém těžkém utrpení, ve svém strádání,

v svém od všech opuštění, ve své bezmoci –

Tebe, oh Tebe vzývat tedy chci,

Ty světlý zjeve z exotických krajů,

viničných svahů, olivových hájů,

širokolistých palem,

od Hebronu až kams ke Kafarnau –

Tebe, jejž zrodil Nazaret a zradil Jerusalem.

Ó Ty, jenž’s těla s duší vnik’ v tajná spojení,

ó Ty, jenž skytal’s sladká a plná zhojení –

ó pakli’s’ vskutku víc než pouhý člověk byl:

Ó Duše Vyšší, Tichý Ježíši,

pakli můj zoufanlivý kvil Tvé srdce uslyší

až v nekonečno mil –

pro mocně sladké ruce Tvé,

Tvé oči přísně pokojné,

Tě prosím, bys mně ulehčil!

A je-li strádání mé v tajné spojitosti

s mým hříchem, jenž tkví v mojí bytosti,

co nutný důsledek tajemství dědičnosti –

tu prosím Tě, pro vyšší možnosti,

jež ve mně bytují, můj vyšší cíl,

by’s z moci vyšších duchů-mocností,

jež Ducha Vesmíru, a každý jeho díl,

ze hříchu vykupují svojí činností,

mně odpustil!

A má-li utrpení moje tajný v sobě účel,

by květ můj v Ruce Tvé jedenkrát čistší vzpučel –

oh, pakli Ruka Tvá mne na vinice své

po cestě strádání a utrpení zve:

Tu prosím Tě, bys neotálel déle

a světlem vyšší svojí pravdy cele,

a byť ode mne vzdálen nekonečnost mil –

mě osvítil!