MODLITBY. (I.)

Ač vskutku dědů ztratili jsme víru,

přec duše naše modliti se musí,

ať blahem přetýká číš žití v míru,

ať rozbita je v kusy!

Přec naše tužby, prosby, vzdechy, stesky

se neustále hrouží do neznáma,

ať osud růžové či chmurné arabesky

nám vplítá v žití drama.

Nic platno bušiti se hrdě v ňadra,

nic platno, nejistota pýchu zdusí,

to tvrdé srdce z měkkého jest jádra

a modlit se zas musí.

A modlitby ty budou světem zníti,

ať třeba marny, nikým neslyšeny,

ať jako děcka pláč, jak vlků vytí,

ať kletby nebo steny:

Neb dokud láska plá v to žití chudé

a dokud člověk pro ni všecko zkusí,

o miláčky své dokud chvít se bude,

vždy modliti se musí.