Modrá krev.

„Tót nem ember!“ hřešil Maďar pyšný,

však když se chtěl zaligotať světu,

Slováka vzal chytro za hajduka,

před tím strapáka měl z Kečkemetu.

Vyjel Maďar, ale jaký Maďar!

ne zakrslý, černý – silný, hlaný,

že bys páru jemu darmo hledal

mezi všemi maďarskými pány.

Vyjel k Pešti, – kalpak s bílým peřím

a pod zlatem mentík z karmazínu,

ale šablu jasno vykládanou

jako milku líně choval v klínu.

Čtyry sivky v koči, husar v zadu,

na kozlíku kočíš, hajduk vedle...

ale jaký hajduk? milo zříti:

plných oudů, rostlý jako jedle.

Koč kdo vidí, stokrát obrátí se,

hajduk v pánu překrásno se zračí,

však kdo hezčí z obou, těžko říci,

oba razem každému se páčí.

Kudy jeli, ženky stavěly se,

poloočkem pozíraly roby:

„Pěkní koně, pěkný pán i hajduk,

a jak si jdou ti dva do podoby!“

Slyší pán to, s potutelným smíškem

hledí k sluhy driečnému tělu:

„Slyšíš, Jožko, nebyla tvá mamka

služavkou kdys apky na kaštělu?“

„Na kaštělu – mamka, Vaše milosť?

Věru ne, to dojisté jsem měnky;

však můj otec, ponížně se kloním,

hajdukem byl Vaší paňmaměnky.“