MODRÁ KVĚTINA.

Dřív ještě než se rozednilo

nad naším v světě životem –

nám o modrém se květu snilo,

my v spánku ševelili rtem –

šeptali slova zbožňovaná

v blouznivě šťastných úsměvech,

horoucně ruce rozvírali,

na prsou nekonečný vzdech – –

Sen zapomenut; zkazka blahá

přec v duši zůstala nám zpět –

my chceme znova, jasně spatřit

ten krásný, zvláštní, modrý květ!

My chceme věčně, věčně žíti

ten dnes už tušený je sen –

tak s hlavou zpilou květ ten hledat

jsme vyšli v plný, jasný den.

S cizími žití jdeme zraky

po polích rudě kvetoucích,

skřivani v modru jasně pějí,

srp zvoní v klasech, výská smích...

Ty máky, jež zde v polích kvetou,

svou barvou krve ohnivou,

se z dálky sice často zdají

být naší Modrou Květinou –

leč není Jí, ach, žádný z blízka –

a nám se po Ní tolik stýská...

Snad dřív než pouť svou dokonáme,

už všechny květy pohynou...

Přes sladký vřes, kol vlčích máků,

jedinou velkou touhu v zraku

za Modrou jdeme Květinou...