Modráček.

Než vlna tryskne na východu žhavá,

z tmy náručí než vybaví se svět,

již píseň tvá se v ladný švehol dává,

a padá v stromů list i vřesu květ;

tu východ krví zbarvený se chvěje

jak raněný, když prociťuje z mdlob;

roj hvězd v oul nebes modrý skrýt se spěje –

bůh světla opouští svůj časný hrob.

Leč ne, to není hrob, to z rajských růží

a z nebes úsměvů jest lože klín,

v němž slunci krása velebná se druží,

a nad nímž blankytový baldachýn

stran do všech s hvězdnou nádherou se šíří,

při bledším vrchu skvostem luny spjat;

v tom loži z křídel cherubínův pýři

bůh světla velebný je krásou jat.

Jak snadno zaspal by v té loktech kněžny,

a příboj tmy by svět i nebe skryl,

tož vítej jeho buditeli něžný,

jejž světla král tak krásně přizdobil;

vždyť spat když kráčel, pamětliv jsa tebe,

vzkaz zářivý ti poslal: „V čas mě vzbuď!“ –

a s bílou hvězdou blankytný řád nebe

dal ozdobou ti na zvučící hruď.

Kéž probudíš též smavé lidstva štěstí,

jež spí a sní sen těžký drahně let,

kéž zpěv tvůj slunnou svobodu všem věstí,

byť v krve nachu měla vycházet;

kéž buditelem práva jsi a síly

a zářných myšlenek i spásy těch,

kdo z tůně hrozí běd, kdo v jarmu kvílí

a v ducha mrou i těla okovech!