MODŘÍ PTÁCI HOR

Jako výstřel vyšvihly se

náhle z tůně prostoru

a již krouží nade strží –

stoupají až nad horu,

a jich křídla nepohnou se

často celé minuty –

a pták jak by z prázdna visel

přibitý a přikutý...

Teď se ztratil – snad ho mračna

pozřela a zakryla –

jako kámen padá nyní,

který ruka pustila,

teď jak chmýří potácí se

nesen, vrhán tam a sem –

teď se celým tělem vzepřel,

perutí i ocasem...

a zas jako výstřel fičí

vzhůru z tůně prostoru...

Co se ještě k zemi díváš,

hochu, místo nahoru?

Myslíš snad, že tvoje touhy

jiné nežli ptačí jsou?

Křídla máš-li, roztáhni je,

nad světy tě ponesou!