Modřín.

To starý byl stověký modřín!

V chumáčích visel jemu

kol s větví mech, peň samá jizva

klikatou drahou blesku;

já viděl ho, kdy v slunci

se mračil posupně jak černý prapor.

Však viděl jsem ho zase,

když vzešel měsíc

a magickým svým světlem

když porosil mu kštice:

tu starý kmen se pohnul,

ve modrém světle

jak usmál by se houpaje v svých větvích,

jež postříbřeny nesly v klínu hvězdy,

taj ticha a taj noci.

A mně se zdálo, z hlubin

že kmenu vzdech se line,

že od kořene až po vrchol záchvěv

mu přejel, cosi jako divá touha

být mladým zas...

Ó srdce!

Kde tvá je luna, mystickým jež světlem

tě probouzí? Rci, je to láska,

je umění to nehasnoucí paprsk,

či jste to vy, ó žhavé,

tekoucí proudem slzy upomínek

a lítosti a žalu

nad neužitou mladostí, jež valem

se řinete, ach vždy, bez utišení

do tichých ňader noci?