Modříny.

Koruny svoje mi modříny kloní

z večera tichounce nad hlavou,

v duši mé vzpomínky vanou a zvoní,

skráň má snů chvěje se záplavou.

Koruny modřínů v netknutí

jako má duše v snech tajemných bloudí,

chvílemi jenom v tiš jejich se vloudí

větérku šepotné vzdechnutí.

Modříny tichounké – obraz mé duše –

večer mi nad hlavou uklání

koruny svoje a v blažené tuše

naděj mi zalétá do skrání.

„Nezašlo jaro ti posavad –“

duší mou vane to s větérku zvěstí,

doufám, ba cítím, že blízko mi štěstí,

nedýchám, věřím, klamu se rád! – –