Modro nebes.

Tam vysoko v nejčistším barvy tónu

jak velký, ztělesněný nebes klid

nad zemí kleneš kouzelný svůj svit,

blankyte, pastvo očí millionů.

Kdy celou svojí duší v tobě tonu,

vstříc nesa ti své srdce, sny a cit,

jak mdlým bych mohl slovem vyslovit,

co tají vše se ve tvém nebesklonu!

Hloub, něha modrých očí, jež jen žena

zná včarovat v svůj nevyzpytný hled:

je, sladké modro, v tobě rozestřena.

Však k tobě zas a zas jen hledím zpět:

ty touhy mé, jež nezkojí zem zdejší,

jen čistá, vzdušná říš tvá ukonejší.