MODRUŠKO MÁ –

Modruško má – (víš, má zlatá,

vůbec něco o Modrušce?

Z pohádek mé báby byla

pohádka ta o Modrušce

nejdražší mi, nejmilejší.

Mohla dobrá bába moje

povídat jich deset, dvacet –

já je vyslech trpělivě,

neb jsem věděl, v posled poví

přec jen onu o Modrušce.

A když bába potom začla:

Za lesy a za horama,

za mořem a za řekama

do knížecích jasných síní

šla Modruška do služby –

sladké mrazení mi chvělo

mladým tělem, každé slovo

zpíjelo mě něžnou hudbou,

a mé rozevřené oči

viděly ty dalné kraje,

kde Modruška sloužila.

Nad princezny z pohádek všech,

nad tu s hvězdou zlatou v čele,

nad tu spící žití celé,

nad tu otcem uzavřenou,

nad tu drakem unesenou,

nade všecky nejluznější,

nejkrásnější, nejmilejší

byla bledá Modruška.

Pro své velké milování

tuze mnoho vytrpěla,

ale v posled nahradila

pohádková spravedlnost

všecky útrapy jí slavně –

a teď víš už, kdo to byla.)

A já vlastně dnes ti nechtěl

(něžná hudba dětských roků

notovala mi to jmeno),

více říci, než to sladké,

než to vroucí: Modruško má. –