MODRÝ DEN.

Na vysokém železničním náspu hadince jsou v květu;

podál v rozhořelé mýti hořec modře plá,

po mezích modré zvonky zvoní do větrného letu,

a uprostřed žitných stébel chrpa plápolá...

Všechno modře voní,

všechno modře zvoní,

země vlasy lněné mají modrý květ –

nad vším modrá nebes kopule se kloní –

zmodralý je dneska celý boží svět.

V šatech modrých temně

přišla's i Ty ke mně,

do čekanek na mez usedli jsme teď...

Ty jsi modrá celá, modré nebe, země,

modré je dnes všecko, moje milá, hleď!

Nevěděl jsem dosud, co svět modře chová:

– máš i modré oči, milá básníkova! –