Mohamed.

Pod stanem bílým v noci bouřné, černé,

v táboru polním blíž Mediny věrné,

v modlitbách starý Harun bděl,

s jedinou dcerou mocnou pod záštitu

prch’ k Mohamedu z rodu Kureišitů,

jenž celou step již rozechvěl. –

Však brzy spatřil krutost, chlipnost tady,

a chvěl se bázní pro dcery své vnady,

jež dřímala mu u nohou:

„Fatimo moje, zaved’ jsem tě v sluji,

kde ostřížové lační poletují

nad hrdličkou mou ubohou.

Snad zítra tebe v damaškovém lůžku

pozdraví Mohamed co svoji družku,

v objetí svoje přivine,

že tvoje nevinnost jak zlato rmutí

a citlivka jak v drsné ruky tknutí

pod žehem vášní zahyne. –

Však je-li prorok, nauka jeho pravá,

zde s dcerou krásnou bílá moje hlava

roj zmnoží jeho otroků,

nasadím dýku; je-li posel boží,

bůh sám jej spasí na bohatém loži

a nedá umřít proroku.

Buď nebe samo úkol ten mi svěří,

buď čest a blaho zachovám své dceři,

svůj život dám té myšlénce,

pak, Fatimo, sám přivedu tě k němu,

a zlíbám roucho v zlatoskvoucím lemu,

pozdravím nebes nadšence.“ –

Ze stanu vyšel, bouř se utišila,

kol táboru v noc divoká zvěř vyla,

jak Harun dychtíc kořisti,

tam drahou látkou stanu plachta skvělá,

jak starcův vlas se vánkem tichým chvěla

až palem hustých do listí. – – –

Zavířil kotel v noci tiché, černé,

Mohamed volá k poradě své věrné:

„Haruna hlavu vražte v kůl,

já seznav úklad pro trest za nevěru

do stanu svého přivlek’ jeho dceru,

on místo mne ji probodnul.“