MOHAMED.

Proč obrací se nyní oči moje,

kdykoli patřím na hvězdnaté pole,

jen k tobě, hvězdo veliká a bílá,

jež prvá ze všech opouštíš své místo

ni družek nedbajíc ni povinnosti

a v tmu se bereš, jako odcházívá

z bitevní vřavy vojín poraněný?

Bůh slaven buď, pán světa, všeslitovník,

jenž vládne na dni soudu. Kéž nás vede

jen přímou cestou, cestou těch, k nimž patří

pohledem milostivým – – – ach, ta slova

zní prázdně mi, má duše v nich se nechví.

Jen jakbych oblázků pár přesypával

do ruky z ruky – – tak je vždycky nyní.

Zmizelo všechno. Zatvrdil se Allah

a zjevení mé duši nedopřává.

Mdlé ruce vztahuji vždy po té chvíli,

jak tenkrát byla, do proudících časů,

ty běží mými prsty jako voda

a vytáhnu-li ruku, vždy je prázdná.

Noc byla plna světel jak ta dnešní,

Chadiža spala, plochou střechy domu

já procházel se – tu mým tělem prošly

mráz s žárem, náhle pad jsem jako podťat

a leže nehybně já slyšel písně

a hudbu harf – a boží anděl přišel...

Za ruku vzal mě – cítím, že mám křídla –

a z Mekky letěli jsme v Jerusalem

a odtud vzhůru ke hvězdnaté pláni.

Ved nebem šesterým mě – v sedmé nebe

mu svatá bázeň vkročit zbraňovala,

tož sám jsem vstoupil do skvoucího mraku,

jímž Allah zahalen je. Hrůza prošla

mým tělem a já cítil na rameni

spočinout velkou chladnou ruku boží...

Proč anděl ke mně víc už nepřichází?

Proč neklade mi znovu v duši slova,

jež pověděti měl bych lidu svému?

Vždyť uši jejich stále ještě žízní

a oči jejich stále ještě prosí –

čím napojit je, je-li sucho v duši

a ret můj mdlý a jazyk neohebný?...

Kdy přišel naposledy?... Ano tenkrát

u Badru v bitvě, kdy mi v tísni vnukl,

bych písku hrst vmet Koreišitům v oči

a oslepil je... Teď se chví má ruka

a přejede-li obličej a čelo,

tu čtou mé prsty písmo stáří na nich,

znak spustošení, jaký zanechává

Asrael všude, kde se křídlem dotkne.

Ó Allah, zanevřels na sluhu svého?

Vždyť mnoho ještě provést chci k tvé slávě

a jmeno tvé nést do dalekých krajin

k národům cizím, jak mi nakázáno

kdys andělem tvým, bílým Gabrielem.

Proč opouštíš mě? Co mám říci lidu?

Jak palma bez vody já scházím, hynu

a opěrou mám býti milionům.

Proč nedals padnouti mi v ryku boje

a vylít krev, z níž člověka jsi stvořil?

Hle, na zahrady déšť tvůj aspoň padá

a déšť-li nedáš, aspoň rosu pošleš –

kde já však nabrati mám vody živé,

bych svlažil duše žíznící a žhavé,

když ani kapka rosy nedopadá

z tvých rtů v mou duši? – – – Vykládám, jak umím,

opuštěn tebou čerpám ze své duše,

však v duši sucho je a úpal pouště.

Jak vést, když sám nevidím? Kroky moje

jsou nejisté, má cesta není přímá

a pískem kraje jdu, kde Samum zavál

každičkou stopu. Jde ta cesta k ráji?

Vždyť nevěřím v něj. Přeludem lid sytím.

Tak oasa se často jeví v poušti

umdlených očím bědné karavany

a lákavá je napnout síly k metě

v háj palmový a k studním svěží vody...

Či ubírám se přece k tobě, Bože,

jsa poutník cesty neznalý i cíle

a drahou nejistou a bez znamení?

Ach, jednou ještě kdybys pověděl mi,

jen jednou ještě! – – – – – – – – – – – Ticho. Marno všecko.

Já darmo čekám, jak jsem čekal včera.

Ta bílá hvězda, k níž se denně musí

mé oči dívat, zapadla zas časně

a druhým menším zářit zůstavila.

Sestoupím v dům svůj. Aišo, ženo moje,

nejdražší květe, jejž jsem utrh cestou

života svého, bdíš as, čekáš s touhou,

až navrátím se. Vznešená tvá duše

dojista cítí, jaká muka nesu

v svém bědném nitru, neboť oči tvoje

mě pronikají a tvá ruka klade

se kol mé šíje jako měkký obklad

ran duše mojí... Allah, věčný Bože,

buď milostiv mi, dej mi těch jít cestou,

k nimž laskavě zříš, a ne těch, kdož hněv tvůj –

ne, nelze modlit se už – – – snad až zítra –

a ne-li zítra – – – Allah, věčný Bože,

kéž raděj noc ta poslední je nocí,

jež pro život mi byly usouzeny...