Mohútný proud u divém rozvlnění,

Mohútný proud u divém rozvlnění,

kdy vlna stíhá vlnu v závodu,

hle, to jsou děje všeho člověčenstva,

jsou děje světa, děje národů!

Jen málo kdy nám blaho pozasvitne,

jen skoupě kyne míru objetí,

a sotva blesk se temnou nocí kmitne,

již bouří bujné, nové století.

A nový děj jest nové utrpení,

jenž drtí šmahem síly probuzené!

Po staletích krev zbouřená se pění

a marně pak se duha smíru klene!

Snad v čiré noci propasť se otvírá,

než z tmava lůžka nové jitro vstane?

Snad naposled již naše oko zírá

tu rudou zář, co na východě plane?!

Ó tajemství, jež nikdo neodhalí!

ó budoucnost, ty světa naděje!

Tvůj božský dech, jejž tvůrčí síla světí,

nejhlubším nitrem světů zachvěje! –

Již opět věk nám nový počíná.

Co dávno zašlo budiž pochováno.

Hoj, blahá naděj křídla rozpíná

a červánky nám první věští ráno.

A jako jiskra z popele kdy zplane,

tak i síla netušená vstane,

aby světu bujné mládí dala.

Aby smyla otců staré viny,

aby lepší pozdravila syny

a je k činům velkým odchovala.

Šťastný ten, kdo v pravý den se zrodil!

Třikrát šťastný, kdo se silným cítí,

aby žil, když doba žíti velí,

aby mřel, když třeba bude mříti! –

Ten ovšem mužnou zjevil odvahu,

kdo pevně stál, když hromy burácely,

však větší muž, kdo v lepší časy doufá,

když vlastní bratr na bojišti zoufá,

kde tisícové před ním krváceli!

A větší muž, kdo v práci neochabne

a dotrvá, až bude dokonáno.

Až slavným chórem zvony zahlaholí,

a naší vlasti druhé vzejde ráno! –

Však lepší doba, krásnější nám vstane,

kdy míru dech i zhoubné žáry shasí;

pak radostnější oběť lásky zplane

a ta i nás i příští lidstvo spasí! –