Moje idály.

Již pohřbeny jsou moje ideály,

co v duši mé tak mocným ohněm plály,

co v život loudily mi bludné hvězdy,

obrazy luzné – a přec klamné vezdy,

duše mé touhu zas kojily touhou,

mladosť mou měníc v útrap řadu dlouhou,

a srdce moje jimi rozdrceno

již se jich vzdává – klamem přesyceno.

Naposled vzplály u mohutném žáru,

kdy najíti se zdály – rozumění,

však zas to klam jen byl u pravdy tvaru –

a tudíž klesly v věčné zapomnění.

Já se jich vzdávám, vzdávám všeho snění,

nechci hledat, co není k nalezení,

a nechci hledat v poušti rajské kvítí –

a nechci hledat bohy v lidských synech –

a ne svatosti zápal v nízkých činech – –

jak život mi se dává – – tak chci žíti;

a žíti chci tak, jako jiní žijí,

co číš života klidným douškem pijí,

kteří o bídě veškerenstva neví

a jimž sen sotva ve snu že se jeví.

A nade hrobem mrtvých ideálů

ni jednu slzu neuroním žalu,

a klidného jim přeji spočívání,

ale však nikdy, nikdy z mrtvých vstání.