Moje jaro.

Dny bez lásky se plíží v dlouhém chodu

mně samotáři v tichém údolí,

tam v domě bílém s tyčí hromosvodu,

při němž sad vroubí štíhlé topoly.

V klid salonku za jasné, ranní chvíle

doznívá kohoutů křik jásavý,

sbor ptactva švitoří kol v stromech čile,

roj pěnkavek a špačků žvatlavý.

A opodál, s těch kamenitých strání,

kde těžce půdu v hroudy ryje pluh,

švih bičův, oráčů pak pobádání

zní táhle v zavlhlý a vlažný vzduch.

Proud bystré říčky valí vlny vzdmuté

– dřív led ji pláštěm bílým tiše kryl –

a na lukách zříť první květy žluté,

jak dukáty by kdos v ně rozhodil.

Juž pryskyřice v lese dechem vane,

a vršky stromů křísí slunce zář...

Leč já jen tru své žití zadumané

bez lásky, přátel – člověk samotář.

Mám barvu zažloutlou v své choré líci,

a smutné toulky jsou teď lékem mým

po lukách, polích, kde lid pracující

hovoří cize horským nářečím.

Ó, tajemství, zem živne bujně v jaru!

Horečně cítím touhu v žilách plát

k rtům ženy schýlit ústa v lásky žáru

a rodnou mluvou šeptat: Mám tě rád.