MOJE KARENINA.

Ó, mnoho bylo stesku

ve smutných očích tvých,

a mnoho tichých blesků

se zrcadlilo v nich!

Zda tušila’s ty rytmy,

v nichž bilo srdce mé,

když v důvěrném tom přítmí

jsi sedla vedle mne?

A děcko na svém klíně

jsi měla, dumajíc

o hříchu svém a vině,

jíž planula ti líc!

A v podivné té chvíli,

když vše mně vzdávala’s,

já smuten hladil bílý

jsem děcka tvého vlas!