Moje láska.

Volám to v stinný, tmavý les,

by stromů šum to dále nes’,

by ptáčkové to zvěděli

a růžinkám to zapěli;

hlásám to hoře modravé,

to vlnce šepci těkavé,

a vlnka dál to klokotá:

„Vlasť jediná že láska má!“

A stromové se zachvěli,

by dále zas to šuměli,

i ptáčků sbor to sladce pěl,

že slastí růže rozechvěl;

a z hory vycházela zvěst,

že šlechetná to láska jest,

a vlnka spěšná klokotá:

že láska ta klam nechová.