Moje láska, vdova mladá,

Moje láska, vdova mladá,

ruce svoje k prsoum skládá,

pláče nad sirotky svými,

nad truchlými dětmi tvými:

nad lesem, jenž nyní vzdychá –

kde jsme spolu šeptávali,

nad loukou, jež nyní tichá –

kde jsme bujně zpívávali,

nad domkem, jenž opuštěný

a v němž němé nyní stěny,

a v němž okno – vdoví oko,

jímž jsme se kdys vdívávali

v modré nebe přehluboko.