Ó, moje lásko.

Ó, moje lásko, moje štěstí!

Ty růže musí věčně kvésti;

ach, tomu je už mnoho let,

co kráčeli jsme zamyšleni

vždy za večera ze stavení

a nezřeli, že světlo denní

už dávno opustilo svět.

Teď po letech buď požehnána!

v mých prsou otvírá se rána,

pro niž jsem marně hledal lék,

v mé komnatě se mrtví šklebí,

mé srdce mdlé, a pusto v lebi,

a příliš daleko je k nebi,

kde plane luna vzpomínek.

Ó, nyní pověz, kde teď žiješ –

což trpíš nebo v hrobě hniješ?

Je smutno, mnoho tomu let,

co tehdy odcházel jsem v dáli,

a táhlé housle nocí hrály,

já cítil, že jsme spolu stáli

pro celý život naposled.