MOJE MODLITBA.

Při duši Tvé se modlím za svých hříchů stíny...

Ó, vyznávám, že u mé cesty rostly blíny

a lilje dusily, jež na záhon jsem sil –

ó, já chtěl dobrým být, však vím, já hříšným byl.

Vše v připozdívání již mizelo mně šeru,

již duši svou jsem viděl, bílých snění dceru,

vln kalných, pěnivých jak zachvátil ji proud –

a nikdo z propastí ji nechtěl pozvednout!

Již hlubin duchové ji schvátit měli chladní –

když ruka Tvoje bílá zazářila nad ní

a vysvobodila ji z kalu rmutných vln...

a utkvěl v oku Tvém můj pohled díků pln.

A do chrámu jsem vešel, duše Tvoje milá

v stín lodi s oltáře kde bílé světlo lila...

Ten čistých zřídel svit mou duši v hloubi jal,

na stupních oltáře já hříchů litoval.

A náhle nad hlavou jsem křídel tušil chvění,

mém na čele jak vzplanul pocel Odpuštění,

jak rety andělské mou duši sestrou zvou –

a vše jen pro Tebe, pro bílou duši Tvou!...