MOJE NAROZENÍ.

Já v malé se narodil dědince,

již na školní nenajdeš mapce,

je všem našim vesničkám podobna,

jak rosná kapka kapce.

Zvonička v stínu starých lip

a kol ní chaloupek trošku,

v okénkách muškát a laskavec

a stříšky z omšených došků.

Na návsi zelený rybníček,

ne větší, nežli louže –

v létě tam znívá žabí zpěv

a v zimě tu mládež se klouže.

A nad potokem, na můstku,

svatý Jan sklání se se zdi,

v rukávech hnízdí mu vrabčáci

a pryč má pětihvězdí.

Pod lesem, jak chýš betlémská

krčí se pastouška stará,

a při silnici pod hrušní

kovárny výheň hárá.

A za vsí zámeček s věžičkou,

kde kavčí rodinky hnízdí –

Park zpustlý, s bezy a jasmíny,

a starou broskvoní při zdi.

Při zámku dvůr – v něm nízký dům,

kde kdysi, v pokojík stinný,

sletěl jsem se své hvězdičky

na lokty maminčiny.

To bylo v říjnu, kdy víno zrá

a jeleni volají z lesů –

Hoj, posvícenská muzika

mě na svět vítala v plesu!

Basa mi na pozdrav bručela,

klarinet k tomu pískal,

a já jsem při tom v kolébce

vesele na svět vřískal.

Ba, proto mám tak hudbu rád

a povždy se sháním jen po ní,

a v srdci mém čistá radostnost

stříbrnou rolničkou zvoní...

Zvěst, k důchodním že přilít' čáp,

vískou se rozlétla v krátku –

I začali chodit k nám sousedé,

z chaloupek, chalup i statků.

Věru, že jako procesí

k nám tenkrát táhli se řadou,

a každý řečmi jen oplýval,

ten přáním, onen radou.

Sám rychtář se tu zastavil

a v rozpacích drbal se v hlavě,

ba, ústa prý na mě otvíral,

jak bych spad' s měsíce právě.

A kovář přišel v zástěře,

podkovu nesa v pěsti,

ji pod kolíbku mi položil,

„aby mi přinesla štěstí“.

Žid, kupec – aj vaj – v kolíbku

svůj nos mi začal strkat

a prohlížel si mě tak bedlivě,

jak nově ražený dukát.

Pak radil, bych se obracel

vždy na východní stranu –

bude-li mi tam štěstí přát,

že Rotschildem se stanu.

A kořenářka babička

pod hlavu vetkla mi routu,

bych od zlých mocí chráněn byl,

v jich kouzel neutkvěl poutu!

Ponocný, starý granátník,

jenž v ohni kdys bojoval mnohém,

uctivě se k nám přiklátil

s lucernou, píkou a rohem.

A při tom vztýčil šest svých stop,

až k stropu sahal málem

a salutoval, jak by stál

před samým generálem.

Pak fořt náš přišel, v ruce hůl

a na rameni dvojku,

a pro zdraví mi v kolébku

dal jalovcovou chvojku.

Naposled správec ze zámku

přichvátal v kabátě s šosy,

před nímž se uctivě skláněly

veškeré vesnické nosy.

A šňupl si a divil se:

„Jak dlouhé už klouče má vlasy?!

Porostou-li mu tak strašlivě,

bude z něj rebelant asi!“

Ba, s takou hřívou sotva kdy

mě lepší čeká osud!

Nic naplat – hříva mi rostla dál –

a tak jsem tím rebelem dosud.