Moje okénko.

V podvečerních zlatých chvílích,

kouzla zimy kraj když víží,

na okénko v dáli myslím

v zasněžené horské chýži.

Pokukuje do krajiny,

mráz je zdobí ledným květem; –

okno a krajinka před ním

celičkým mně byly světem...

Do dnes vidím: zimní jitro

jasně padá v bílou síňku; –

kraj mně oknem v duši shlíží,

duše z okna ve krajinku.

Obzor kol je čist a vzdušný,

v padlém sněhu kraj se topí; –

k mladým stromkům v polích vedou

drobounké zaječí stopy.

Stranou chýže vážně, zmlkle

v sněžné zdobě stojí lesy; –

dětská mysl na jich větve

tisíc vánočních snů věsí.

U lesa si pokuřujíc

vesnička se v snění ztápí; –

domky k sobě přikrčeny,

stříšky ve sněhové kápi.

Nad lesy pak, vískou, poli

jasná obloha se klene

jako dětské oko modré,

velké, snivě otevřené.

A tam v dáli za horami,

k nimž se táhnou lada širá,

dětské duši neznámý svět

tušivě se odestírá.

Cizí, hlučný, závratný svět,

na nějž moje duše snivá

tím okénkem dětských snů mých

bláhová se do dnes dívá.