Moje píseň písní.

Ó dlouho jsem se díval do těch tahů,

jež jsou jak píseň zázračná a tichá,

když opojena ve vůni a blahu

zem usínajíc modlitbami dýchá.

Ó dlouho jsem se v ony oči díval

jak v zázrak slunce, v němž se jaro tají,

jak v píseň svou, již nejkrasší jsem zpíval,

v ty krásné oči, jež se modlit zdají.

Můj bože, rci mi, zda jsi v tvůrčí chvíli

žár básníka v své věčné hrudi cítil.

že’s dovolil, by tahy tyto žily,

těch očí zázrak zázrakem že’s vznítil?!

V svých tvůrčích snech jsi zajisté Ji stvořil

svou milostí a láskou nedohlednou,

bych nevěrec se přec tvé moci kořil

a ve svém žití směl být šťasten jednou.

Ten rhytmus tahů, očí melodie

a spjatých rukou báseň úbělová –

vše před mým zrakem na obraze žije

a snivou touhou ke mně mluví znova.

Vše vzpomínkami sny mé ukonejší:

však Její duši, již jsi, bože, vznítil

jak veleby své zázrak nejkrásnější –

ten obraz přece nikdy nezachytil!

Ta jen v mém srdci nedotknuta plane

jak v misce Graalu posvátná krev Krista,

jak smilování na mé rány kane

a mírem dýše nebeská a čistá.

Je veliká to moje píseň písní,

jíž do rhytmů jsem vlastní krev svou snášel,

a jako poutník v extasích a tísni

hrob světice, ji po letech přec našel.

Ta zůstane tu, až my zemřem jednou

a lehnem zbožni v tvrdé hrobů lože,

ji milující, čistá srdce zvednou

a budou v ní se k tobě modlit, bože.

Ó pro tu krásu, již jsi stvořil kdysi

a Její duše ukryl do peřejí,

a pro ty tváře harmonické rysy –

ó velký bože, chraň to štěstí Její!