MOJE PRAHA.

Praho! k čemu citovati Goetha,

královnou jenž tebe uznal vzácných vnad?

co mně praví Humboldtova věta,

k Florenci a Cařihradu jenž tě klad?

Praho! mládí svého plachá léta

ve tvých barokových domech prožil jsem,

stokrát vzývána i stokrát kleta,

v dobách bouří peklem byla’s mně i snem.

Praho! v sešlé kronice hoch snící

chtěl tě míti zas tou pyšnou lvicí,

kterouž spoutat Caesar nemoh’ ani Řím...

Vzpomínky ty ciceronům nechám –

v park teď odlehlý já z jara spěchám

a tam o svých zašlých láskách raděj’ sním...