Moje přání.

Neračte se pranic strachovati,

Pánové a drahé milostenky!

Že snad budu povídati,

Co se rozmarince zdává,

Na růvku když utěšenky

Opuštěné postonává.

Mně dnes kyne jiné bůže,

Mně se jiné sny dnes zdají,

An se kol mne usmívají

Lilie a rajské růže.

Mám vám, okraso mé vlasti,

Dokazovat onu pravdu svatou,

Že je láska číší zlatou,

Naplněnou nejsladší všech slastí?

Mám věc dokázanou dokazovat,

Slunce světýlečkem osvěcovat,

Léčit, koho pranic nebolí?

Nikoli!

Dobré se i dobrým pokazí;

Příliš mnoho důkazů

Bývá pravdě na zkázu;

Když se jich moc nachází,

Pak pro samé důkazy –

Veleslavné shromáždění! –

Samou pravdu ani vidět není;

A to by se mohlo, moji zlatí,

S naší pravdou také snadno státi.

Nebo mám snad rokovati,

Polka-li či valčík hezčejší?

To by bylo: mudrovati,

Jaké očka krásnější,

Jestli modré nebo černé;

Oboje jsou – někdy věrné,

Oboje jsou krásnější.

A přec máme, moji zlatí,

O něčem dnes rokovati!

Kam jít honem pro myšlénky?

Odkud vzíti

Krásné kvítí

Pro vás, drahé milostenky?

Mám se pustit v cizé kraje,

Do pustiny jíti z ráje? –

Nejdu, nejdu v cizí kraj,

Zde mé kvítí, zde můj ráj!

V lůně vlastenského kraje,

Kde se česká usta usmívají,

Srdce láskou k vlasti plápolají,

Kde mi hudba poklid v srdce hraje,

Kde mě blaží nelíčený ples,

Kde je potud ještě milé dnes,

Slavné matky, drahé krásenky,

Růže, růžinky a sedmikrásky,

Pěstitelky dobra, krásy, lásky –

Krásné, nejkrásnější myšlénky!

Ach, já pro nebe

Zapomínám na sebe!

Líčit kvítka krásných rájů

Může jen syn rájských krajů.

Takž tu na půl cestě musím státi,

Před mnou krásný, ale cizý svět!

Mám se s těžkým srdcem dále bráti?

Mám se vrátit ještě s těžším zpět?

Mám svým citům tón a barvu dáti,

Na které se žádný netěší?

Mám své srdce nechat plápolati,

Nechat pláti a se strachovati,

Že se proti vám snad prohřeší?

Mám k vám poslat dítko mdlé a chudé,

Nevěda, zdaž vítané vám bude?

Plamen srdce mraky mysli nerozšeří,

Pro mou touhu obraznost je vrátká,

Slovům mým snad žádný neuvěří,

Pro můj cit jsou slova míra krátká.

Ano, kdybych dneškem byl,

To by se byl přece někdo

Aspoň trochu na mne těšil,

A já bych se tady jistě

Příchodem svým neprohřešil;

Někomu by přece můj vchod

Přišel vhod.

Mohl bych zde jenom tiše státi,

Žíti s vámi dál a dál,

A přec bych se, moji zlatí,

Zábavným a milým stal;

Vy byste mě, moji milí,

Zábavným a milým učinili.

Žil bych arci jenom krátce,

Pouť svou skončil ještě dnes;

Za to ale žil bych sladce,

Veledrahé, mezi vámi,

Růžemi a růžinkami,

Za mnou by šel dnešní ples.

Kdyby pak se doby nové

Přes můj růvek hnaly,

Pak by na mne andílkové

Jasnoocí zpomínali;

Pro památku mou by mělo

Mnohé svaté srdéčko,

Jenž by teď se před mnou chvělo,

Nějaké přec místečko;

A ten, jenž byl z lásky ráje

Vypovězen v pusté kraje,

Stál by osloněný září

V mnohém lásky kalendáři.

Kdybych libou hudbou byl,

Kadrilkou neb valčíkem,

Polkou nebo kvapíkem:

Pak by slova moje čisté

Našly jistě

Ku každému srdéčku

Nejrovnější cestičku.

Blaze, přeblaze bych žil,

Kdybych aspoň polkou byl!

Pak by snad přec k vůli mně

Někdo mile nožkou kročil,

Pak by se dle noty mé

Aspoň někdo trochu točil, –

Přec by někdo tancoval

Takovou, jakou bych hrál.

Každým hnutím žití svého

Dobré dušinky bych bavil,

V srdci plesu milostného

Triumf činů svojích slavil;

Kdo dřív o mne málo dbal,

Dušinku by pro mne dal. –

Pak by si mě krásenky

Na fortepiánu hrály,

City mé a myšlénky

S potěšením studovaly,

Ba i drahé stařenky

By mne rády poslouchaly;

S blaženými bych jen žil –

Kdybych libou hudbou byl!

Kdybych drahou vlastí byl,

Pak by naše Praha milá

Moje byla!

Pak bych i v kabátku sprostém

Vítaným byl všude hostem.

O jak bych tu šťastně žil,

Kdybych drahou vlastí byl!

Nejkrásnější ručinky

By se za mne modlívaly,

Nejkrásnější dušinky

By mě vroucně milovaly;

Jinochové statní, čilí

By jen mnou a pro mne žili,

Mnou by šťastný osud vládl,

Místo stárnutí bych mládl,

Soků neměl se co bát,

Jinoch sám by milku drahou

Vyučoval, jakou snahou

Mne by měla milovat!

Krásněj by se v světě celém

Jasným čelem nehonosil,

Jako kdo by v srdci vřelém

Mne a věrné moje nosil;

Sladce by se pro mne umíralo,

O mé blaho rádo pečovalo,

Na mé zdraví by se tancovalo;

A u prostřed krásotinek,

Jakých nyní kol mne vínek,

V blahém vytržení stoje

Moh’ bych říci: Vy jste všecky moje!

Kdybych láskou k vlasti byl,

Pak byste mi dojista již z dáli

Srdéčka svá podávali;

A tu stoje mezi vámi

Stál bych jako dobrý známý,

S nímžto obcování blahé,

Jehož každé slovo drahé.

Kéž bych láskou k vlasti byl!

V srdečkách bych bydlel nejkrásnějších.

Z oček bych se díval nejjasnějších,

Nejčistějším ohněm plápolal;

Slavní činové by mnou se děli,

Básníci by o mně písně pěli,

Jméno mé svět s úctou jmenoval,

Mnou by dostávaly svaté cnosti

Milorajské barvitosti;

V svatý voj bych syny dostavoval,

Milostenky sváděl v ples;

Pak bych tuto radost často míval,

Že bych se jen na své ze svých díval –

Blaho, jaké cítím dnes!

Kdybych krásotinkou byl,

Jasné očka by mne přivítaly,

Všickni by se na mne usmívali,

Vítězství by bylo mé,

Než bych vešel do boje;

Pak by ostrá kritika

Neděsila řečníka,

Krásenky by místo poslouchání

Šatu mého módu mustrovaly;

Za to by zas naši páni

Na pochvalu študovali.

Moh’ bych mluvit co bych chtěl,

Kreditu bych ve všem měl;

Ze všech stran bych slyšel chvály,

Že mám zláte myšlénky;

Z přátelstva by krásenky

Sestřince své zatleskaly;

Pánům – slavná společnosti!

Řeč má, byť i kyselá,

By se z pouhé zdvořilosti

Velmi líbit musela.

Kdybych krásotinkou byl,

Tu by se mi panáčků zbor dvořil,

Ve mne doufal, přede mnou se kořil,

Život svůj mi v obět dal.

V moci své bych srdce jejich měl,

Jako míčem bych si nimi hrál,

A tak bych je očkoval,

Na jakou bych víru chtěl;

Pak by mnohý mému lhání věřil,

Jenž mé pravdy s nedůvěrou měřil.

Kdybych krásotinkou byl,

Pak bych jednal, myslil, žil –

K čemu ale hledat dýl

Malované konvalinky?

Pak bych právě tak jen žil

Jako naše krásotinky!

Kdo by mi chtěl srdce dát,

Lásku svou mi v obět klásti,

Musel by se láskou k vlasti,

Láskou k matce vykázat;

Kdo si nechce máti oblíbiti,

Může si též dceru oškliviti!

Kdyby český mládeneček

Řečí jinou

Nežli milou mateřčinou

Přišel prosit o taneček;

Kdyby sebe krásněj prosil,

Ruce líbal, slze rosil,

Sebe krásnější byl chlapíček:

Přec by dostal na tom místě,

Ne-li košík, aspoň jistě

Roztomilý košíček.

Jenom krásotinkou být –

Věděl bych jak blaze žít!

Dneškem nejsem, ani hudbou blahou,

Nejsem krásenkou, ni vlastí drahou,

Nejsem lásky k vlasti sladkou snahou –

A přec cítím blahodatné slasti!

Jsemť já synem šťastné vlasti;

Také můj jest nelíčený ples,

Také já jsem tady dnes!

Mne též nese hudba k blaženosti,

Krásenkám jsem věrným přítelem

A pak drahé společnosti

Nelíčeným ctitelem!