MOJE RODIŠTĚ.

Vesnička malá pod černým lesem,

v ní malé chaloupky obrostlé vřesem,

v nich bydlí, trpí lid dobrý, milý

a k němu mysl má častokrát pílí.

A bázeň velká často mě děsí:

že ještě dlouho tam porostou vřesy,

že ještě dlouho dusiti budou

ten dobrý a milý lid svoji nudou.

Pod jehož černým, děsivým šerem

rodí se a žije v zármutku sterém

a v něm též zmírá s útěchou v duši:

že to tak bylo vždy a býti musí –.

Zda jednou slunko poznání vpluje

do této černé, zamlklé sluje

a zlíbá lid ten své lásky plesem,

lid v malé vesničce pod černým lesem?