MOJE SONATA.

Já znal je. Byli čtyři. Jednou v týdnu

se scházeli vždy a ten večer byl

jim poesií v žití. Na předměstí

si v novém domě pokoj najali.

Zdi jeho prázdné byly. Později

dvě rytiny tam pověsil kdos z nich;

na jedné Beethoven se mračil, z druhé

zřel Richard Wagner s klidnou tváří v svět.

Pak čtyři pulpity a hrstka not.

Nic jiného. Sem tedy přicházeli

ku tajné bohoslužbě o šesté,

když v zimě juž se mlží v ulicích,

kdy chodníky jsou kluzké, svítilny

kdy šerem, hvězdy mroucí, blíkají.

Dvě hodiny zde hráli pospolu

a světy jim se otvíraly v duši,

jež neocení všednost. Jinak sotva

dvě vyměnili slova za večer;

zda ženat jeden z nich, zda rodinu

má druhý, třetí ani nevěděl,

ba sotva o druhu zde věděl druh,

od které práce právě přichází.

Z nich jeden úřadu byl vězněm, denně

jen číslice psal, druhý v obchodě,

byl třetí kněz a čtvrtý samotář

bez povolání. Kdesi náhodou

se poprv sešli. Musa hudby sama

je seznámila, ona polibkem

jich duše spjala dál se neptajíc,

čím jesti každý z nich. Tak po léta

se scházívali tu vždy po páté

a hráli sobě jen – a umění.

Já dozvěděl se o nich náhodou.

Kněz učitelem mým byl v ústavě,

a odpolední když měl hodinu,

vždy přišel s velkým pouzdrem koženým,

jež stranou na kathedru položil.

V tom pouzdru housle byly, nejednou

ve živém proudu svého výkladu

on obrátil se k pouzdru, úkradkem

se na své milé housle podíval,

v nichž klidně božské tóny čekaly,

až přijde čas, kdy v zpěv je probudí.

Pak mluvil dál zas klidný na pohled,

jen oko jeho plálo výmluvně

a v koutkách rtů se cosi tajilo

jak tucha radosti, jež čeká jej.

To dráždilo mou chlapčí zvědavost,

a sotva jednou chodbou zazněl zvon

a mládež z jizby dusné ve hluku

se vyrojila, z oulu chumáč včel,

a páter sebral pouzdro kožené,

já zvědavě – ač byla podjeseň

a vichr ulicemi hvízdal, pustil

se rychle za ním. Hbitě kráčel kněz,

pak ztmělou branou prošel, v předměstí

do klikaté se ztočil uličky,

a zmizel v novém domě vysokém.

Než dobře mohl vše jsem pochytit

a rozhlédnout se tichou ulicí,

juž s výše začla sladká hudba znít.

Dnes ještě slyším kvartet ponurý,

v němž pouze fletna ob čas zavýskla,

si sladce žalujíc. Jak přimrazen

se krče v pláštík stál jsem pod okny

a naslouchal těm zvukům kouzelným,

jež s hůry kanuly, jak tichý déšť

se rozlévaly vzduchem, chvěly se

a proplétaly, aby zmíraly

v střech nudném moři v domů zákampí.

A svítilny juž plály na rozích,

když hudba dozněla a na to hned

se čtyři stíny mihly okolo

a sotva němě druha zdravil druh

a každý jiným směrem v pospěchu

ve mlze zmizel v ulic směsici.

Ten tichý koncert v pustém zákoutí

bez obecenstva, k němuž v nadšení

od práce denní z vřavy, klopotu

z nich každý spěchal, aby v duši zamk’

si trochu rosy pro ten celý týden

těch každodenních všedních starostí,

té nudy, vždycky v stejné práce jho

kde vpřažen duch jde jako brázdou skot,

mne dojal hluboce a po letech,

když sám jsem nahled’ v ten park zamčený,

všednímu davu jímž jest umění,

kam zvědavců pár hledí mřížemi

a život dali by, jen hodinu

ty šlapat stezky divně spletité

a naslouchali pláči fontanů

a dubů přísné dumě v červáncích:

tu hluboce a dojat ocenil

jsem nadšení těch hudců neznámých,

žár posvátný a nedočkavou touhu,

svou duši vnořit v lázeň nebeskou,

prach střásti, jejž tam život nahází,

a na chvíli se aspoň navrátit

ku prazdroji, jenž jednou krásou zván

a jindy božstvím, zůstal v srdcích všem

co svatý odkaz rájů ztracených

a příští, lepší budoucnosti cíl.

Dnes prohlížeje tyto písně své,

tu svého srdce dumnou sonatu,

na čtyři hudce ty jsem vzpomněl zas.

A hořkost v duši a cit obavy

v mír tály hned a úkoj blaživý.

Buď osud těchto písní jakýkoliv,

jak oni hudci já též sobě hrál,

já šťasten byl – co žádati lze víc?

Že kdysi po tmě já jim naslouchal,

též nevěděli, mohu věděti,

kdo poslechne si tuto hudbu mou?

Proč měl by lepší býti osud můj,

proč zrovna horší? Píseň má juž zní.