Moje ulice.

Ty šerá ulice, jsi živou řekou,

v níž proudí lid a šumí hovor, smích,

kde celý den se těžké vozy vlekou

špalírem vážným domů pochmurných!

Hned z jitra mlžného, při vlhkém chladu,

pod mými okny v pestré směsici

tlum pobudův a padlých ženštin řadu

strážníci ženou k šedé věznici.

A pozděj hemživá směs postav, tváří

jak mraveniště ruch se chvěje kol

po cestách do dílen a kanceláří,

po procházkách a směrem k síním škol.

Tu pohřby v smutné slávě chodívají,

krok vojska pádný při hudbě tu zní,

a časem kočáry, v nichž tváře plají,

se svatbou hrčí po tvém dláždění...

Ó rodná ulice, jíž kráčím denně

a kde zřím shon a chvat a vír a spád,

ať vesele, ať v dumách zamyšleně,

vždy přejdu starým jevištěm tvým rád!

Až kdysi ve mdlobě má hlava zdřímne

a zmizím jak stín chvějný v zákmitu,

pak nikdo z chodců všech si nepovšimne,

má ulice, že jeden schází tu.

Nevzhlédne nikdo na dům trojpatrový,

jenž svědkem němým byl mých mladých dob,

a jizba, v níž dlít bude člověk nový,

snů cizích bude kolébka i hrob!