MOJE VERŠE.

Smutné verše psal jsem v mládí,

nikdo nečet’ jich.

Sem tam dva tři kamarádi

a pár touživých

dívčích očí – ach, to svádí!

Kdos pak z učených

děl: – V tom citu není trochu.

Přikýv’ jsem: – Máš pravdu, hochu!

Nu – a tak jsem ztich’.

Teď je mnohdykrát,

jako když se vlny zvednou,

v duši cítím hrát.

Tváře blednou, vlasy šednou. – – –

Kež bych je moh’ ještě jednou,

ještě jednou psát!