MOJE VLAST

Česká zem mě nezrodila,

přece je mou drahou vlastí,

a Češkou se nazývati

je mi chloubou, je mi slastí.

Cizí děcko v rájůplné

lůno své mě’s přesadila

a co vlastní dítě svoje

s věrnou láskou vypěstila.

Kdož by tebe nemiloval,

pečlivá ty, dobrá máti?

Jak ti nemám za tvou lásku

srdce své i duši vzdáti?

Řeč ta krásná, libozvuká

jak mi nemá býti milá?

Vždyť mě modlit, mluvit, zpívat

česky jenom máť učila.

Žalost-li mou duši tíží,

v řeči té jen bol vylívám;

radostí-li srdce skáče,

českou píseň si zazpívám.

„Miluji tě“ milosladce

ze rtů jeho vyplynulo,

když mě rámě prvnikráte

k sobě vroucně přivinulo.

Čechu srdce jsem zadala,

vlastence za muže mám,

a co statné syny vlasti

české děti vychovám.

Až se pak i mně přiblíží

neuprosné smrti stín,

usteleš mi chladné lůžko,

česká máti, ve svůj klín.