Moje vlastenectví.

Já nevím, proč to zapírat:

rád mám zvuk řeči rodné,

a když ji sobec potupí,

i mne potupa bodne.

Já s láskou dějin vzpomínám,

jsem hrd na Husa, Bratry –

a tím víc hněv mnou lomcuje,

proč doma tolik chátry,

jež ctností jejich přikrývá

kramářskou svoji duši,

do květu snah ušlechtilých

oslovské strká uši.

Z těch krásných lesů, řek a hor,

ze žírných polí lánů,

kde otcové krev cedili,

by svrhli jho zlých pánů,

ani píď půdy není mou,

tím vším jen moloch vládne.

Mně těžko býti vlastencem,

když nemám vlasti žádné.

A přes to nechci zapírat,

že rád mám mluvy rodné,

však s cizí řeči dělníkem

cit můj se vždycky shodne.

Vždyť v celém světě širokém

nacházím svoje bratry –

a ve své vlasti psancem jsem

domácí zpupné chátry.

Kdo trpí, toho miluji,

jdu tam, kde okov chrastí,

a budím roby k dobytí

jim odejmuté vlasti.