MOJE ZNĚLKA NA JEZEŘE GARDSKÉM.

Ty krásy pohádko, tak o tobě jsem sníval

nad verši poetů za jarních toužných let,

kdy v modro duše mé snů šumivých táh příval,

jak v tebe, jezero, když splývá bystřin led!

Alp sněžný majestát co pěvců rozechvíval,

tvých břehů idyle co duší dalo stesk!...

Zde Dante vznešený se kdysi se skal díval,

zrak jeho olympský zde zjasnil vod tvých lesk...

A teď když zhořklo vše, když v muk se zmítám loži

v let svojích podzimu po žatvě, blínu, hloží,

mně přáno tebe zřít... Ó, barvy akvarelu!...

Na strmých srázech tvých a v romantické výši

teď tuční Mnichovští zde pohlednice píší...

Mně vln tvých chlad jen lék je znavenému čelu.