Mojí lyře.

Tak jedno mizí po druhém

a vše ubíhá v šerou dál –

a blaženosť? – ta krátká jen

a dlouhý za to – dlouhý žal!

Jen jedno ještě v světě tom

je útěchou mi poslední,

i to-li příval odnese,

pak zmizím – pohřben v bezedni.

Tys to, o chudá lyro má,

ty družko v strasti nejtužší;

zvuk tvůj mi vábný, lahodný

žal v hrudi vezdy ohluší.

Až jednou skončím vrátký běh

a zrak mi přítel zatlačí,

tu naposled se v rekviem

tvé prasklé struny – rozpláčí.