MOJŽÍŠ. (I.)

Tvář Mojžíšovu oblil jasným svitem

paprsek boha Hospodina. Zvolna

se vzdaloval, spíš nehmotný a vnořen

tak cele v ono mysterium, jež mu

pozvolna odkrývalo všecky taje,

jichž člověk nikdy netknul se. Jak oblak

se snášel skorem s hory, duchem stále

jsa ještě u boha. A viděl zem i nebe

jak archanděl, jenž stojí nad propastí

a minulost i přítomnost tam vidí.

A nebe rdělo se krvavě rudou září,

když Mojžíš pozvolna se vracel k lidu svému.

Tu kraj se zatřásl výkřikem jásajícím.

Z snů Mojžíš procitl. A zachvěl se jak třtina

zachvěním hlubokým, on, mohutný a silný,

jenž směle životem šel celým jako vítěz,

on, v jehož duši taká byla síla,

že nebál se katů ni faraona,

on, za nímž davy šly, on velký vůdce.

A celý zachvěl se, jak třtina chví se v bouři.

A prsty pevně svírající desku

se zaryly v to písmo ohněm psané,

kde slova stkvěla se, napsaná rukou boží.

Zrak jeho zabloudil v údolí, odkud jásot

a divý ryk a bubnů rachot stoupal.

Tu ostrý bolesti meč v srdce se mu zaryl,

až zapotácel se a v děsu ruce vztýčil,

a z hrudi vydral se mu divý, temný výkřik.

A Mojžíš nebyl snad tak velký ani tehdy,

když v svatém hněvu zabil trýznitele,

ani když vyslán bohem, mluvil k lidu,

ani když hrdý k faraonu vešel,

ani když národ Rudým mořem vedl.

A k bohu mluvil hlasem jako bouře,

že v úzkosti se křoví kolem chvělo,

a démoni, již za skalisky stáli,

zpět na zem padli. Mojžíš volal k Bohu:

„Ó, Pane, hle, ten lid, jejž svěřil’s mně jak děcko,

a jejž jsem miloval, ty víš, snad víc, než tebe,

a utrpení jeho sám jsem cítil,

a křivdy jeho pálily mne v duši.

Ó, lide můj, pro tebe zhrd’ jsem slávou,

pro tebe zlatý palác zanechal jsem,

pro tebe v poušť jsem prchl, bloudil nocí.

Ó marně mluvil jsem! Proč mluvil jsem kdy k tobě?

Proč odkryl jsem ti velký zázrak nebes?

Proč zjevil jsem ti tajemství, jež v keři

kdys v poušti hořícím před duší mojí vstalo?

Ó marně zázraky jsem z Egypta tě vedl,

a marně Jahvé též, v plášť zhalen oblakový,

šel mořem Rudým s tebou, lide bídný!

Tys ještě nevyrost’, bys’ vyslovit moh’ jméno,

jež v nitru víří mém, tys posud pouhé děcko!

Ó, pro tebe byl bůh vždy příliš dalek,

můj bůh, jenž volal tě. Ó, proč tě volal, lide?

K čemu ti bůh? Vždyť kus ti hlíny stačí,

kol níž tvé ženy v divém rythmu víří.

Myšlenka, síla, božství, jež tě vedly

až dosud pouští, v bláto hodíš rychle,

neb zrak tvůj nesnese té pravé záře božství.

Chceš zvíře bohem mít – tož měj si zlaté tele!“

A mrštil deskami o tvrdé hrany skály.