MOJŽÍŠ. (II.)

Přede mnou leží zaslíbená země.

Po celý život svůj marně já o ní snil.

Tam tobě chtěl jsem, Jahvé, vzdáti oběť,

nejvyšší oběť, nejčistší, již zříti

kdy může země. Tam své srdce lidské

zbavené pochyb všech a znavené dřív bojem,

v zázračných pramenech zas očištěné znovu

na lásky oltáři jsem podat chtěl ti, Jahvé!

Snad jiní uzří ji kdys, zaslíbenou zemi.

Vím, lidstvo půjde k ní, však znovu v poušti zbloudí,

a hvězdy vedoucí se v temném nebi ztratí.

A marně proroci své žalmy volat budou,

a mučeníci na hranicích zmírat.

Ó marně hledat budete vždy zaslíbenou zemi!

Jak fantom luzný před vámi se zachvěje jen v chvíli,

jak jiskra zapálí vám v prsou oheň svatý.

Leč tisíce vás zhynou jak já v poušti,

jen proto, že jste chtěli spatřit jednou zaslíbenou zemi!