MOJŽÍŠ. (III.)

Odešli kněží, bojovníci, ženy.

Jen svaté ticho líbalo mu čelo.

Únavou oči zavřel, tvář si zakryl.

Bolestná mdloba schvátila mu srdce.

Kraj mrtvý byl. Tu hora zachvěla se,

neb anděl Smrti na vrcholu stanul,

a mávl mečem. Mojžíš slyšel šelest

perutí temných, cítil výdech hrůzy –

a anděl Snu stál za ním. Povstal Vůdce.

S úsměvem patřil v kraj. Jak v snách jej vídal,

tak skutečný teď náhle zval jej k sobě:

V zahradách skryté město bílých věží,

paláce, chrámy, lidé krásných tváří,

jakási hudba tajemná, jež duši

jak vůně opojná v sny kolébá. A háje

se tměly v dálkách. Mojžíš slyšel šepot

i lesních stromů, slyšel šumot řeky,

a cítil, rozkoší jak srdce se mu chvěje.

Neznámé štěstí jako luzná žena

jej objalo. – – – – – – – – Tu temný anděl blížil

se zvolna. Jeho stín pad’ na tvář Mojžíšovu. –

Třásla se hora – Mojžíš klesl k zemi. – –