MOJŽÍŠ. (IV.)

Ó běda Slabým! Ti marně bloudili pouští,

ti marně vlastních rtů svých žíznivých pili krev!

Jich neuslyší bůh ni satan. Jich volání v dálkách se ztratí,

neb volali ústy jen. Jich slzy vyschnou prvním vánkem,

a jejich hoře ztratí se v dějinách lidstva jak jejich úsměvy.

Oni udeří v skálu a nevytryskne pramen zázračný.

Oni marně hledati budou v písku zlatých zrn nebeské many,

oni mdlobou padnou před branami města zaslíbeného.

Oni neuslyší pozdravného křiku vítězících

a neuzří větví, klesajících pod tíží sladkých plodů,

a neopojí se vínem, tryskajícím omamným proudem ze stromu Života.

Ale vám jen, ó Silní, dána je země zaslíbená!

Vaše volání proniklo zemí i nebesy a zachvělo prostorem.

Jako vítr burácející od nejvzdálenějších končin, od pólu k pólu,

tak zachvěje výkřik váš věčností a zbudí spící Osud.

Vaše silné paže pozvednou břemeno Atlantovo závratnou mocí,

a vaše ruce vtisknou nesmazatelné znamení budoucím časům.

Vaše slzy jako očistné prameny vylijí se v klín smutné té země,

jež osvěžena nebeskou rosou procitne a vydá nejkrásnější květy.

A vaše zraky jasné jako slunce etherných dálek magickou mocí přivolají hvězdy.

Vy Silní, sami jste osudem smutné své země! Ó chtějte!

Jen vůlí svou vzkřísíte mrtvé! Jen slovem svým najdete poklad!

Jen výkřikem padnou zdi města, zdi města zaslíbeného!

A síla vašeho chtění bude sluncem dál věkům příštím,

a květy vaší touhy budou vyrůstati nad bledá čela mučeníků,

a slavná píseň vaše bude hymnus života budoucích.