Mojžíš.

Na Mojžíše ubohého

v poušti židé křičeli:

„Líp jsme věru u egyptských

plných hrnců seděli.

Kam nás vedeš, nač nás vedeš

do hladu a lopoty,

manha se nám zprotivila

od poslední soboty.

Masa nikde, ale nechať,

zvyknem’ přece znenáhla,

ale naše hrdla praží

jako pece vypráhlá.

A ta širá, žhavá pusta

krapky vody nechová,

zahyneme do večera,

svědek nám buď Jehovah!“

Mojžíš tiše beze slova

s Aronem, svým bratrem, vstal

a na skálu nejprvnější

svojí holí zaklepal. –

Co se stalo, to už víte,

znáte vodu biblickou,

chci ten zázrak obrátiti

jenom malou notickou.

Řekněme si: ona skála

jakýs národ znamená,

Mojžíš čas a voda rozum

malého jen pramena;

a teď tluc, ty divotvorče,

do skály pln naděje,

do věčnosti nevytlučeš

rozumu ni krůpěje...