Mojžíšův rozsudek.

Když byl Farao se k otcům odebral,

A syn prvorozený se vlády jal:

Přihlásil se z kraje dalekého

Jiný dědic k trůnu otce svého.

Oba div! jsou stejných tváří, vlasů,

Tétéž postavy a téhož hlasu,

Oba žezlo žádají.

An se ještě hádají

Vstoupí do hlučného sněmu

Mojžíš, milý lidu všemu.

Uctivě mu všickni z cesty jdou,

By jej poslechnuli, utichnou.

„Přineste sem Faraona z hrobu!“

Přikáže, i stane se v tu dobu.

„Mrtvý sám to lidu svému zjev,

V kom z těch dvou se proudí jeho krev.“

Mrtvola již na odiv se staví,

A hle sluha Páně k sokům praví:

„Kdo z vás raní šípem srdce jeho,

Za krále buď uznán Egyptského.“

Ledva Bohem nadchnutý to řekl,

Již ten cizinec šíp v krále vtekl,

A co na hrdinství chladně na to zírá,

Jak se umrlého srdce rozevírá.

Druhý ale, tělo objímaje

Prosí, oupí k lidu, hořce lkaje:

„Korunu si komukoli dejte,

Jenom ubohému pokoj přejte,

Nehanobte otce po smrti!“ –

A hle Mojžíš k němu dí:

„Zdráv buď, králi! pravý králův syne!

Toho důkaz tobě z očí line.

Při tom vítězovi věrně stůjte,

Ale podvodníka kamenujte.“