Moldánky.

Mne božstvo na svět vyhnalo,

bych pitomě tu bloudil,

z křaplavé lýry citů svých

mrzuté zvuky loudil.

Osud se na mne ušklíbá,

slunce mi svítit nechce –

těžce musím tu pracovat

a jíst a pít jen – lehce.

K tomu mám stále poslouchat,

že huňatá jsem hlava,

čímž řiďounkým se vláskům mým

veliká nečest stává.

S němci i slepci musím se

stále zlobit a klíti,

a k tomu vodu barvenou

na místě piva píti.

Ďas aby již ten život vzal!

A pak má člověk zpívat!

Hlady a dlouhou chvílí již

nestačím ani zívat.

Jen kdybych moh’ ten čas zabít,

pak by mi lépe bylo;

potom tak ňákou subvenci –

ó – pak by se to pilo!

Když se tak někdy pod večer,

na hvězdy s půdy dívám,

jak plují tiše blankytem –

tuť obyčejně zívám.

A zívám tak, až v očích mých

se počnou slze chvěti,

i zavru je a vidím, jak

letí drak na koštěti.

A když za hory zaletí,

vyskytne se zas jiný,

i hrůzou se tu zahalím

se skrčiv do peřiny.

A tu se mi pak ve snu zdá

pořád jen o tom draku – –

Štěstí, že nejsem ženatý,

bylo by po přízraku!

Až jednou skončiv žití pout,

jsa hotov s marcipánem,

natáhnu svoje kamaše,

přestav být pozemšťanem –

Pak, prosím, kupte velký sud

a na hrob mi ho dejte,

a skromnou moji mohylu

mi chmelem posázejte.

Abych se aspoň po smrti

s tím přítelem svým shledal,

jejžto jsem celý život svůj

nadarmo v pivě hledal!...