MOLTKE.

K Náchodu na bojiště vždycky vyjel

si z blízkých lázní, kde si pravidelně

stroj svého těla dával do pořádku,

stařeček suchý, polní maršál, hrabě

a z tvůrců říše jeden z neposledních.

Náchodem projel, mířil k Vysokovu

a polní cestou potom k Václavicům,

kde stanul u starého kostelíka.

Zved kukátko si k ocvikřeným očím

a rozhledl se; v zlaté záři slunce

kraj širý ležel před ním jako mapa

a s vysokého plateau maršál zíral

na tiché svědky živé pruské slávy.

Na sklonku června v šestašedesátém

zde Ramming zdržet Steinmetzův chtěl předvoj,

zde Prusi stáli mezi Dlouhým Lesem

a školkou – dnes už lesem – tamhle v levo.

Od Vrchoviny vyrazil zde Hertweck

s brigádou svojí. Von Löwenfeld měl zde

jen deset kumpanií avantgardy.

Tam přes ten druhý kostel zaútočil

Rakušan na nás sevřenými čtverci,

cíl dobrý našim jehlovkám. A tamhle

se čtverce jeho kolísati začly,

zlé znamení to vždycky při útoku.

Svou zálohu ved Hertweck k posilnění

řad prořídlých a marně. Přišel Ramming

s divisí čerstvou. Naši ustoupili

do lesa Branky. Zde to. V kmenech stromů

jsou dosud rakouských ran jizvy živé

a stromy – invalidi přece žijou –.

Byl kritický to moment: v šiky naše

byl vnesen nepokoj a zmatek jízdou,

vrženou na nás. Steinmetz přijel kouře

– ta dýmka byla součástkou úst jeho –

a pohledem a klidem jako vždycky

pořádek znovu zaved v řadách našich.

Ach Steinmetz... Chudák... vojákovo štěstí

a osud jeho se vždy točí kolem

a dokud zrak nezavřeš, nikdy nevíš,

zda neoctneš se náhle v prachu cesty

a zda tě kolo tvoje nepřejede...

Pak všecky fáse boje prošly živě

lbí maršálovou – až jak odpoledne

kol čtvrté útočivá vlna slední

se odrazila, zpět šla, rozplynula

se v širém kraji v žlutých lánech polí.

A jako žluté moře do daleka

i dnes kraj leží v teplé záři slunce.

Vsi bílé v něm a tmavé skvrny zahrad

a pruhy luk – a vše to mluvit bude

k všem příštím časům o dnech pruské slávy...

Tak podumal si starý maršál zase,

jak obyčejně, když si vyjel z lázní,

kde těla stroj si dával do pořádku,

sem na bojiště. Kukátko snes s očí

a kraj se zúžil – viděl už jen matně

svým ocvikřeným zrakem vísky Kleny

a Šerc a Domkov, které zdola zírat

se zdály k němu, bělavý dým míru

z komínů dýchajíce k modru nebes;

vzdych s hluboka a sejmul cvikr s očí,

leč viděl sotva už jen blízké stromky

a kousek polní cesty. Trochu vzpřímil

hřbet lety shrbený a opíraje

se o hůl, řídil po drobounké trávě

stroj sešlý těla svého ke kočáru.