MOMENT DRAMATU.

– – Ó vím, tu konec šílení

pro pekla spiknutí, pro bezmoc lidských sil.

Je nebe ztrnulé a osud nezmění

pláč v úsměv, v paian radosti můj kvil. –

Tak vzdor jsem hromadil, tak touhu vytýčil

jak stožár nejvyšší, jenž v bouřný oblak ční,

a pouty těžkými, jsem mnil, já obklíčil

tu lstného rytíře, svou oběť poslední.

Pak ohně obrovské až k nebi jazyky

žár šířily a úděs zmítal spoustou hlav,

v řev živlů zbouřených mé hřměly výkřiky

– jsem králem nad vámi! Nuž vzdejte své: buď zdráv! –

Mé oči nešťastné, jež ve tmu nevidí,

zda propast přede mnou, či stěna příkrých skal!

Kde dav mých zbrojnošů, jenž v štěstí závidí?

Hej, slyšíte? – Což nutno, bych se vzdal? –

Ó lesku kamenů, jenž krášlil’s korunu,

jak větrem zachvácen tvůj svit mi v cestu zhas’,

a zvrhlý dobrodruh mém sedí na trůnu,

by soudil nade mnou a rozdrtil mne v ráz! –

Vy hrůzy přízraků, jste vlci divocí – –

pro hoře bezmezné smrt nutno hledat dřív.

– Hluk chátry divoké až sem zní do noci –

osude ukrutný, buď králi milostiv! – –