MOMENTKA

„Výš a dál chcem, v pevném šiku

za svá práva bojujících

proletářů naše místo,

prapor duje ku předu –

naše síla nerozborná,

hrad, jenž ční do strmé výše,

udeř v mury, zatřesou se,

nikdy ale nespadnou.“

Na táboru řečnil kdosi

– malá bradka, chytré oči,

hlas, jak hrom bys slyšel dunět,

zlatý lancuch na bříšku.

A já v řadách proletářů

– vyděděných rodný bratr –

přemítal o slovech vůdce.

Píseň práce hlučela,

velká jak by šla tu voda,

z Bezkyd voda, znáš ji, dravá,

leckoho již strhla s sebou

do hluboké propasti.

A je ticho. Dav kams zmizel;

na ulicích všední tváře,

policajti, hříšné děvky,

gamini i žíďata.

Velká vlna ztratila se,

rozplynula jako mlhy.

Hledáš stopy krutých srážek,

z putyk řev zní divoký.

Kvitu dost má starý Belák,

Korngelt, Kornfeld, čert zná všecky –

Bezruči, hoj, sedmdesát

beček vína nestačí!

Bolest kvitem zalejeme,

drsnou hudbou ohlušíme.

A vy, páni hlubých dolů,

nebojte se ničeho...