MONOLIT.

Monolite, pyšný monolite,

jak mě drtí hrouda tvojí síly,

když se zvednou pohledy mé skryté,

cítíš, obdivem jak zrovna šílí?

Jak se hroutím ve prach, Goliáši,

malý David s prakem z ovčí kůže,

majestát tvůj jak se v oblak vznáší,

strachem z tebe člověk zajít může.

Záříš tady, symbol velemoci,

za dne chodí slunce, než den povad’,

sem se závistivě dívat, v noci

přijdou se zas hvězdy obdivovat.

Ba, ten měsíc, pyramidou zmámen,

že je někde v zemi faraónů,

zasedne si svrchu na tvůj kámen,

do královských vhlížet do salonů.

Což až hvězda pěticípá s výše

zasvítí jak hvězda tříkrálová

přes moře až šířku v dálné říše,

do země až lidu Jehovova!

Ne tři králi! celé karavany

seběhnou se, velbloudí tvář němá,

jak v zem zaslíbenou, rozbít stany,

celý národ od Jerusalema!