MONOLOG BLÁZNA

Je zlé a třikrát je to zlé,

že velká industrie

zabíjí řemesla,

ač často nahradit jich nedovede.

Jsouť řemesla, že nejsou k nahrazení:

hrobníky míním.

Vy cítíte ten věčný zápach v Praze?

To není tím, že není provětrána

a její vnitřnosti že tuze páchnou –

ne, pánové,

toť prostě proto,

že není hrobařů,

že řemeslo jich dáno bylo ve psí,

že nechali je ubít industrií,

jež nepostarala se o náhradu.

Tož potácí se po ulicích Prahy,

po náměstích a parcích

a trčí v sálech, divadlech i kostelích

– v kostelích páchnou mrtvé shnilé mozky

a marně kadidlem je vyhánějí –

i v síních sborů zákonodárných,

ty časy mrtvé, zbytky minulosti,

přežitky z Rakouska i to, co bylo

ubito před očima našima

tož děje pošlé, akce scíplé,

pomysly, tvorby pošetilých věků,

i plány nečasové

i díla tak zvaného umění,

jež padla jako vykotlané stromy

a lidé, hlavně lidé,

ti mrtví, zabití, ti nebožtíci –

leč oni nechtějí znát, že jsou mrtví

a mezi lidmi pohybují se,

a ti jsou také mrtví,

či ještě hůře,

jsou živí, ale desetkrát by bylo líp,

už kdyby také mrtví byli.

A tito ovšem oněm nechtějí

dát svědectví,

že mrtví jsou, že páchnou,

že pod zem patří, jakož patří zemi

vše, co je mrtvo.

A proto otravný ten puch

v ulicích Prahy.

Je třeba zřídit školství odborné

tož pro hrobaře.

Neb těch, kdož zabíjejí, máme dost:

Smrt, Čas, i vlastní Nerozum –

leč především je třeba hrobařů.

Ať učí se, do jaké hloubky kopat

a jaký hlíny druh je nejvhodnější,

by zápach do vzduchu zas nepronikal.

A potom jaký kámen na hrob vložit,

by nebožtík nám z hrobu nevylezl –

jsouť naši nebožtíci tuze tuzí

a víra jejich takřka skálopevná:

jim nenamluvíš a je nepřesvědčíš,

bys mluvil andělskými jazyky,

že mrtví jsou.

Uvažte prosím.

a jednejte a rychle, bez komisí,

neb v komisích tam zasedají vždycky

jen pseudohrobaři, ti pohřbívají,

co hrobům nepatří.

A hrobům nepatří můj návrh tenhle.

Je k zalknutí v té naší Praze,

puch mrtvol otravuje život náš,

puch živých mrtvol.

Já udělal svou povinost,

povinost vlasteneckou,

já na zvon uhodil – vy slyšte jeho hlas:

Je čas,

nejvyší čas!